Cestopis

(Marco Polo napsal cestopis o své cestě do Asie, my jsme putovali suterénem školy. Putovalo nás 30, ale cestopisů je jen 7. Čím to asi bude?)

Tajemný ostrov

Když naše výprava dorazila na ostrov, tak se všichni začali dohadovat, co na ostrově žije. Když jsme vylezli na strom, uviděli jsme jeskyni, z které trčeli hadi. Vešli jsme do ní a jeskyně se větvila se na dvě strany. Dopředu a doprava. V díře naproti nám se ozývaly zvuky. Praskání kostí a řev lidí. Naše paní vůdkyně vybrala pravou stranu. Na stropě visela těla hadů. Šli jsme dál, ale dohořela nám pochodeň. Když Lukáš zapálil další, nalevo od nás jsme uviděli bambusové klece, ve kterých byli uvězněni domorodci. Otočili jsme se dopředu a uviděli jsme obrovskou upírku. Všichni se lekli a skryli se do temnot. Zřejmě to byla otrokářka. Když jsme se plížili kolem otrokářky, uviděli jsme dalších deset klecí. Proplížili jsme se a jeskyně se větví dál. Šli jsme dopředu a uviděli jsme klec, ve které byl držen orangutan. Držel v ruce banán a strašně řval. Za námi se ozývaly zvuky řinčení zbraní a padání lidských těl. Utíkali jsme a za námi běžel domorodec mluvící česky. Řekl nám, ať utíkáme pořád rovně. Uviděli jsme dalších deset klecí a pak světlo na konci tunelu. Utekli jsme ven a našli naší loď a ujeli jsme pryč. Hned když jsme přijeli, napsal jsem tento cestopis.

Ondra

Tajuplný ostrov

     Jeli jsme z dlouhé cesty domů. Ale chytla nás velká bouře a vyplavila nás na divný ostrov, který jsme neznali, ale jediné, co jsme věděli, je to daleko od domova.

     Vešli jsme hlouběji do lesa. Bylo tam plno pastí, nebezpečných, neobjevených zvířat, hlavně hadů, kteří byli tak dlouzí, že jsme neviděli konec. Našli jsme tam velkou vesnici, ale vypadala smutně, byli totiž uvěznění v dřevěnobambusových klecích. Měli jsme štěstí, protože mezi vězni byl také jeden Čech, který nás varoval, že jsme v nebezpečí. Vězní je tu zlí obyvatelé, ale jsou na lovu. Uvězněných tam byly aspoň tři stovky. Ptali jsme se, jak bychom je mohli osvobodit. Oni nám řekli, že ty klece jsou zamčeny na zámek pírka z nebezpečného orla a ten žije na nejvyšší sopce na ostrově, která měřila asi šest kilometrů. Museli jsme nejdřív najít jídlo na cestu. Byla tam spousta ovoce. Pak jsme vyrazili. Trvalo nám to kvůli velkému horku dva dny. Vystoupili jsme na sopku a viděli velké hnízdo od orla. Nikdo tam nebyl, ale také nebylo pírko. Pozor! Velký orel se vrací a útočí na nás. Při souboji s orlem mu spadlo pírko, rychle jsme utíkali pryč. Došli jsme do tábora, už tam bylo méně lidí. Byli použiti na stavbu velkého hradu. Se zbývajícími lidmi jsme postavili vor a ujeli. Dojeli jsme do přístavu a oznámili to vědcům a o tom napsali a natočili film.

Daniel Romanovský

Neznámý ostrov

Byli jsme na neznámém ostrově, byli tam tři chodby, šli jsme jednou z nich. Nad námi byli hadi. Potom jsme šli dál a viděli jsme bambusové příbytky, ve kterých byli malí domorodci, a najednou jsme potkali náčelníka. Byl velký, taky jsme se s nimi snažili dorozumět, taky se nám to podařilo, sice nám to chvíli trvalo, ale dorozuměli jsme se. Po chvíli jsme se šli podívat do jednoho bambusového příbytku, jak jsme tam vešli, tak tam byla dřevěná lavice a nad ní byly háčky, ty asi byly na věšení kožešiny nebo oblečení. Jak jsme šli dál, tak nad hlavami byly kytky a po levé ruce jsme viděli klec a v ní bylo zvíře, které domorodci zavřeli, protože bylo prý nebezpečné. Potom jsme vyšli po kamenných schodech nahoru, kde jsme měli loď.

Kristina

Zapomenutý ostrov

Hned na začátku vidím vchod do jeskyně. Vevnitř jsou tři chodby a já si nemůžu vybavit, co je v jaké chodbě. Usoudil jsem, že ta velká chodba vypadá slibně. Jak jsem postupně šel chodbou plnou hadů, lián a poklopů, viděl jsem klece z bambusů, v kterých byli malí domorodci s koženými batohy. Cestou jsem uviděl náčelníka Škulníkovana. Ten mi ukázal klec s takzvaným Rapanůchem. Náčelník mi vysvětlil, že poklopy v chodbě obsahují potravu pro tohoto tvora, některé poklopy však slouží jako tajné chodby. Ten tvor vypadal něco mezi krokodýlem a hadem. S velkou radostí mohu konstatovat, že tento ostrov patří mezi ty, co mají naprosto úchvatnou kulturu a pohostinnost.

Ben

Neznámy ostrov

Jednou jela naše posádka neznámým mořem. Když jsme měřili hloubku, narazili jsme na útes. Vzali jsme člun a jeli do mělka s tím, že tam bude ostrov. Byla hustá mlha, když jsme jeli na člunu, rozprostřel se nám neznámy ostrov. Dopluli jsme k divné jeskyni. Vystoupili jsme na břeh a opatrně vcházeli do jeskyně. Když jsme vešli do jeskyně, asi po sto metrech jsme našli hořící louč. Když jsme šli dál, viděli jsme díry do skály a zvláštní dveře a za nimi klece na obranu a v nich domorodce. Šli jsme dál a viděli jsme jakousi bránu a na ní domorodce na stráži. Za chvíli k nám přišel náčelník a uměl naší řečí. Šli jsme dál a viděli jsme jakousi místnost s hady a domorodce, který odebíral jed, na stěnách v místnosti trofeje lva, tygra a tak dále. Zastavili jsme se u náčelníka a ptali jsme se ho, jestli tu neztroskotávali nějaké lodě kvůli opravě a ti nám nabídli pomoc a za několik dní jsme jeli domů a vyprávěli o našem dobrodružství, ale později jsme si uvědomili, že by je lidi otravovali, tak jsme jim dali falešné informace.

Jirka

Neznámý ostrov

V létě jsme byli s kamarádkami na dovolené. Odpoledne jsme se šli projit do lesa, šli jsme pořád rovně, pak tam byla cesta doleva a doprava, šli jsme doprava.  Narazili jsme do nějakého ostrova, nevěděli  jsme ani, jak se jmenuje. Bydleli tam lidi, dva jsme potkali, usmívali se na nás, a taky malé děti. Bylo tam hodně hadů, šedí tlustí a žluté žížaly. Lidi se jich nebáli, asi byli zvyklí. Pak jsme se vrátili zpátky, a jak jsme přijeli domů, s kamarádkami jsme napsali, kde jsme byli.

Edita

Tajuplný ostrov

Jednou jsem se s kamarádkami vypravila na tajuplný ostrov. Pojedeme letadlem, protože je to dlouhá cesta a letadlem se můžeme dostat, kde chceme. Když jsme se chystaly na letiště, den předem jsme si nachystaly věci do kufru a pak ráno se mohlo vyrazit. Ráno jsme čekaly na letišti na letadlo. Potom přijelo a už jsme si sedaly a letěly na tajuplný ostrov. Moc jsme se těšily. Jak jsme doletěly na místo, tak jsme vystoupily a vzaly zavazadla. Za chvíli jsem se podívala na hodinky a změřila čas, jak dlouho ten let trval. A přišel čas na obhlídku tajuplného ostrova. Jak jsme vešly, tak jsem viděla tři vchody a nevěděla jsem, jaký vchod bude nejlepší. S kamarádkami jsme usoudily, že ten prostřední bude určitě zábavný. Jak jsme tam vešly, po stropě se plazili nějací barevní hadi. Měli různé barvy: žluté, šedé, prostě nešli přehlédnout. Bylo to zábavné. Jak jsme popošly dál, tak tam byly zajímavé klece, v kterých byli malí neandrtálci, podobali se opici. Ale všimly jsme si, že v těch klecích byla nějaká lehátka a nahoře ostré háky, byl to zajímavý pohled na jiný život. Jak jsme popošly trochu dál, tak pořád na stropě se plazili barevní hadi, ale na konci jednoho hada vyrostla květinka. Na památku jsem si jednu utrhla. Naproti květinky byla další klec, ale byl v tom barevný had a nevěděly jsme, co tam dělá. Ale za chvíli to paní průvodkyně řekla, že ten had byl nebezpečný, proto je v té kleci a není se svými kamarády. „Za chvíli cesta bude končit,“ řekly kamarádky, „musíme si to ještě prohlédnout.“ Byly tam další klece, ale uzavřené, bylo to něco jiného. Konec prohlídky skončil a já, jak jsme přijely domů, jsem napsala pro vás tento cestopis.

Sára M.